Candát východní

Jak už mé jméno napovídá, bydlím ve východní Evropě, od řeky Ural až po Dunaj, a do Čech zavítám jen málokdy do nejspodnějších úseků řek na jihovýchodní Moravě. Nikdy se nevyskytuji hojně, leda snad když narazím stejně jako další našinci na lidskou lumpárnu, jako je jez v Břeclavi, který mi brání táhnout z Dunaje proti proudu.

Vypadám i chovám se jako strejda candát obecný, o němž už tu byla řeč, ale na rozdíl od jmenovaného příbuzného já dorůstám jen do čtyřiceti centimetrů, málokdy více, a také má váha je v rekordním případě pod hranicí půldruhého kilogramu. Taky nemám na rozdíl od svého obecného strýčka tzv. velké psí zuby, zato však mám šupiny na hlavě skoro až do úrovně očí. Mám i výraznější zbarvení, mám zřetelnější boční pruhy a skvrny na ploutvích. Z mých dvou hřbetních ploutví je ta první ostnitá, ploutve mám šedé až bělavé.

Bydlím nejraději v hlubší vodě s písčitým dnem, kde se v mládí živím vodními bezobratlými a později stále častěji drobnějšími rybkami. To víte, na nic většího si při své velikosti, tedy spíš maličkosti, troufnout nemůžu. Čtyřiceti centimetrů bych dosáhl snad až někdy v osmi letech, ale kdo se toho dožije, že?

Dospívám ve třetím až pátém roce života a od této doby je mou povinností hlavy rodiny budovat v době tření hnízda a hlídat je. Dvanáct tisíc až skoro půl milionu jiker od mé drahé polovičky je mi pokladem nejcennějším, který bráním do poslední chvíle, a to i když klesá voda a já se už už plácám na suchu.

V českých vodách jsem nevýznamný, čehož ale nemusím želet, protože na druhou stranu tu nejsem průmyslově loven jako třeba v matičce Rusi. Pokud už mne někdo z lidí přece jen uloví, pak je to sportovní rybář, který mi předhodí menší nástražní rybku nebo žížalu na háčku.