Já, štika obecná, jsem nejznámější sladkovodní dravá ryba v Evropě, protože mne najdete leckde a dokážu se přizpůsobit různým životním podmínkám stejně jako Češi, o nichž i Cimrmani zpívají „tam kde hynuli vlci, tam kde hynuli sobi, Čech se přizpůsobí“.
Nevadí mi bydlet v potocích stejně jako v tůních, rybnících, řekách a velkých přehradách a najdete mne mimo Evropu někdy i v Severní Americe nebo Asii. Pokud si ale mohu vybrat, dávám přednost mělké vodě s dostatkem úkrytů, kde se v případě ideálních podmínek poflakuji a sem tam vyletím na nějakou tu kořist a nemám potřebu někam daleko cestovat.
Protože rychle rostu, dokážu sežrat i docela velkou kořist, a protože žeru docela velkou kořist, naopak i docela rychle rostu. V průměru tak mívám čtyřicet až sedmdesát centimetrů, dorostu ale klidně i metru a čtvrt i více, a zatímco běžně mívám do tří kilogramů, mohu být i šestnáctikilový macek a český strejda typu Otesánek měl přes pětadvacet kilo. Jako malá se živím planktonem, brzy ale zbaštím i potěr jiných ryb a nakonec i ryby jiné, neopovrhnu ale ani žížalou, žábou, pulcem, myší nebo mládětem vodního ptáka, dost často klidně zblajznu i našince.
Našince si snad žádný člověk nesplete. Všechny máme dlouhé zelené světle skvrnité tělo, ocasní a hřbetní ploutve leží skoro až u ocasu a velká tlama je plná ostrých zubů.
S ostatními štikami se vyjma doby tření časně zjara nekamarádím, žijeme si každá na vlastní triko, a to poměrně nedlouho. A to nejen proto, že si na nás čím dál více dovolují sportovní rybáři, kteří si nedělají pranic z toho, jak se ulovení vzpouzíme, jak jsme houževnaté v boji. Ba snad právě naopak.