Katalog zvířat
Úhoř žije ve velké části Evropy a s jinými rybami je sotva zaměnitelný. Má padesát až stopadesát centimetrů dlouhé a vyjímečně až přes šest kilogramů těžké tělo hadovitého tvaru, kůži (jež slouží jako pomocný dýchací orgán schopný úhoři zajistit údajně až 85% potřeby kyslíku) pokrytou pevně vrostlým čárečkovitými útvary a pokrytou silnou vrstvou slizu, nemá břišní ploutve a ploutve hřbetní a řitní srostly spolu s ocasní a vytvářejí kolem zadní části těla dlouhý ploutevní lem.
Hlava je malá a protáhlá, s prostornou tlamou a skřelemi dokonale zakrytými kožnatým záhybem, který chrání žábry před nadměrným pronikáním bahna. Což je důležité, protože úhoře potkává v životě celá řada nesnází. Vždyť toho za svůj až desítky let trvající život zažije chudák tolik!
Třeba to, že (u nás v deseti až patnácti letech) se za rozmnožováním musí trmácet až do Sargasového moře a plůdek se pak musí stejnou cestou vracet do pravlasti svých rodičů, nejdále pak samice, zatímco línější samci zůstávají spíše v blízkosti moře v ústích řek. Což kvůli lidmi postaveným překážkám nejednou není možné a takový tah končívává i tragicky v turbínách vodních elektráren.
Nebo to, že se dokáže zahrabávat hluboko do dna a putovat pod povrchem nánosů.
Že je velmi odolný při krátkodobém pobytu na souši a je-li nucen opustit svou domovinu, může za vlhké noci překonávat i určitou vzdálenost po souši.
Úhoř je neskutečně žravý dravec, aktivní a lovící hlavně v noci. Krmí se především larvami hmyzu, korýši, měkkýši, pijavkami, planktonem, do vody spadlými suchozemskými živočichy od hmyzu až po hlodavce, rybami, nepohrdne ale ani stravou rostlinného původu. I když ale nemá rád světlo, dokáže být aktivní a lovit i ve dne, hlavně v zakalené vodě.
Pokud zrovna odpočívá, činí tak mezi vodním rostlinstvem, kamením nebo kořeny či prostě jen zahrabán do bahna nebo písku.
Loví však jen v teplé části roku, přezimuje bez přijímání potravy zahrabán v bahně dna.
Co se ubytování týká, vyhovuje mu jakákoliv voda vyjma té čistě pstruhové, dává přednost vodě teplejší, s dostatkem úkrytů a potravy. Když se někde zabydlí, zůstává už svému rajónu věrný, nevyženou-li jej nepříznivé podmínky či touha množit se.
Jak už bylo výše nakousnuto, tře se úhoř v trdlištích vzdálených od nás bezmála sedm tisíc kilometrů, což znamená půldruhého roku putování. U nás se takový úhoř dokrmí po zimním půstu a pozdě zjara vyrazí na cestu, nejvíce toho naputuje za tmavých srpnových a záříjových nocí. Cestou úhoř tmavne, mění se tvar prsních ploutví, oči se zvětšují, kůže tloustne, střevo přestává pracovat a dochází k uzavření řitního otvoru, dochází k tvorbě vaječníků a tělo hubne, protože úhoř nepřijímá během tahu potravu. Po nakladení jiker, jichž má jedna samice až 700.000, ryby hynou. Vylíhlé larvy jsou zčásti unášeny Golfským proudem a zčásti samy plavou k břehům Evropy, kam se dostanou někdy po dvou a půl letech, jsa už až osm centimetrů velkými. V mělkých pobřežních mořích se larvy mění v tenké úhoříky, kteří se zabarvují a pronikají do ústí evropských řek, aby jimi vyrazily proti proudu. Těmto se říká monté a odlov a přemísťování tohoto je jedinou šancí, jak udržet úhoří populaci i v evropském vnitrozemí.
Pokud si chceme dát takového úhoře, je vhodné vědět, že jeho krev obsahuje pro nás savce silně jedovatou látku, která účinkuje podobně jako zmijí jed. Tento jed se však rozkládá už při šedesáti stupních a tepelně zpracované úhoří pokrmy jsou tak již neškodné.
