Slepýš křehký

Slepýš křehký (Anguis fragilis) Slepýši křehcí jsou jedněmi ze zástupců beznohých ještěrek. Zabydleli se v takřka celé Evropě, ale i v Turecku, Íránu a severní Africe. U nás pak zejména v nadmořských výškách od 400 do 700 metrů nad mořem a ještě výše kolem mojí chalupy.

Narazíme na ně nejspíše na lesních pasekách, v křovinách i na loukách, kde se přes den vesměs skrývají a teprve v noci vyrážejí ven, nejlépe po dešti, kdy se na zemi pídí po larvách, různých členovcích, žížalách a slimácích. Březím samičkám však je příjemné i slunění a lze je tedy potkat i opalující se.

V Čechách je však tento živočišný druh silně ohrožen a jeho stavy poslední dobou klesají.
Dosahují obvykle délky kolem třiceti centimetrů, maximum se pak blíží půl metru. Pana slepýše poznáte podle spíše břidlicově šedého břicha často s nažloutlou kresbou, někdy navíc blankytně modře skvrnitého na bocích, paní slepýšovou podle modročerného břicha; záda pak bývají hnědá s jedním až třemi tmavými pruhy. Ovšem jsou i slepýši barevně dosti odlišní, třeba až načervenalí nebo stižení „žloutenkou“.
Slepýši se plazí jako hadi, nejsou však tak mrštní. Aby tudíž unikli pronásledovatelům, jsou podobně tetám ještěrkám schopni odlomit si část ocasu, jenž se ještě po nějakou dobu mrská a odláká tak pozornost predátorovu. Časem pak slepýšům takto „zkráceným“ ocas opět zčásti dorůstá.
V zimě slepýši zalézají do země či nejrůznějších děr a zde přezimují, aby vylezli opět zjara, kdy se oteplí a kdy takto „odpočinutí“ jdou rovnou na věc. Na přelomu července a srpna pak samice kladou vejce, jež se vyvíjí v těle samice a mláďata se klubou při průchodu vajec kloakou. Jedna samice mívá až patnácterčata a tu a tam ještě víceterčata. Naštěstí.

Protože já vážně nemůžu za to, že jsou to takoví zvědaví moulové. Že na rozdíl od zmijí si těchto občas všimnu až ve chvíli, kdy mi prostě proletí sekačkou na trávu.